Stát se aspoň brigádně průvodcem na nějaké české památce, je sen mnohých mladých studentů.
V podstatě to není tak těžké. Člověk musí splňovat pár podmínek, díky kterým je možné ho na tuto práci přijmout. Je plnoletý, má středoškolské vzdělání, i když je mezi nimi mnoho vysokoškoláků, je vhodné znát alespoň jeden cizí jazyk a rád pracuje s lidmi.
A samozřejmě je nezbytná dobrá paměť.
Určitě jste se ale jako já setkali s různými typy brigádníků. Jedni znají „svou“ památku dokonale, protože je opravdu historie zajímá, nebo naopak oddrmolí naučený text a v duchu se modlí, aby se nenašel všetečný návštěvník, který se začne podrobně vyptávat a on bude muset přiznat, že do hloubky o tom neví nic.
Občas nás zaskočí odpověď, která vypadá opravdově, ale turista, který o historii něco ví a ještě si k tomu ledacos načetl, se zasměje a řekne, že tak to není.
Ano, i takové věci se stávají. Na jednom hradě nás provázel mladý muž, který mluvil velice sebevědomě, v tom samém duchu odpaloval jednu otázku za druhou a protože nám některé z odpovědí přišly divné, doma jsme si našli informace a skutečně to bylo jinak. Zřejmě předpokládal, že nikdo z návštěvníků si stejně po opuštění hradu nebude už nic z výkladu pamatovat.
Jinde nám průvodce dělal sám kastelán. Na zvídavé otázky odpovídal s úsměvem, ale když jsme se ho po skončení prohlídky ptali na konkrétní věci, dozvěděli jsme se, že má pro čas prohlídky univerzální odpovědi a další pro skutečné zájemce o historii. Například jsme se dozvěděli, že dětské pokoje v podkroví ve skutečnosti byly v přízemí, ale protože tam byli nuceni vybudovat toalety pro návštěvníky, přesunuli expozici do patra, kde vybudovali pokoje s originálním nábytkem a hračkami. Ovšem tato informace se při výkladu nesdělovala. Jedna paní dokonce hlasitě obdivovala, že takto útulné podkroví bylo dobře vybráno pro děti. Průvodce se usmíval od ucha k uchu. Už víme proč.
Když se rozhodnete jet na výlet, je dobré se dopředu poinformovat, abyste věděli, o jakou památku se zajímáte a který rod tam žil. Může se také stát, že budete zklamáni tím, že text na stránkách hradu či zámku bude naprosto stejný s tím, co uslyšíte.
Ano, většina z nás jezdí na tato místa proto, aby se pokochala pohledem na historický nábytek, obrazy a nádobí. Ale je velmi milé, když slyšíme nějaké zajímavosti o konkrétním sídle, nebo nějakou pikantní historku, která se přes staletí dochovala. Slova, že zámek sloužil jako JZD, nebo v něm byli vojáci, nás zase tak moc nezajímají a nedojímají. Navíc je slýcháme poslední léta všude.
Pokud ale narazíte na průvodce, který má historii v malíčku, miluje svou práci a nevadí mu, když tráví víc času s turisty na prohlídce díky jejich otázkám, můžete si gratulovat.
Je to náročná práce, jak na paměť, na pohyb i na zvládnutí trémy mluvit před spoustou cizích lidí. Buďme shovívaví k jejich únavě, k třesoucímu se hlasu nováčka i k momentálnímu výpadku paměti. Vždyť jsou to jen lidé.